Zasloužíš kulku do hlavy, psali nakaženému koronavirem z Olomoucka. Sousedé nadávali, že doma větrá

Lidé nám nadávali, že větráme,“ říká Tomáš K., který onemocněl koronavirem. Radiožurnál jeho celé jméno zná, ale kvůli útokům ho nebude zveřejňovat. Spolu s dětmi a manželkou žije v donedávna uzavřené v jedné z obcí na Olomoucku. Kromě nemoci čelí příkoří od lidí z vesnice. Nyní otevřeně promluvil o tom, jak se cítil, když mu někdo napsal, že by zasloužil kulku, nebo jak těžké bylo sehnat pohřební službu pro dědu, který umřel v doma na infarkt.

Jak jste se dozvěděl, že máte koronavirus?
S partou kamarádů jsme jeli lyžovat do Schladmingu do Rakouska. Tehdy ale ještě nebyla žádná epidemie, žádné doporučení, že se do Rakouska nesmí. Teď je situace úplně jiná, ale tehdy se nic z toho, co víme dnes, nevědělo. Po návratu se nic vážného nedělo, ale jeden kamarád raději zavolal na hygienu, zda se nemáme nechat testovat na koronavirus.

Reklama

Tam mu sdělili, doslova mu řekli, ať nešílíme, že tam není žádné ohnisko. Po týdnu měl kamarád kašel, stejně tak i manželka, tak tam znovu volal, aby jim udělali testy. Ty jim vyšly pozitivně, takže nahlásil trasu, s kým vším byli ve styku. Nahlásil i mě a za pár dní přijela záchranka před dům udělat mi testy. Paní mi udělala stěr a vyšlo najevo, že je pozitivní, takže udělili celé rodině karanténu a otestovali celou rodinu.

To dopadlo jak?
Pozitivně vyšla moje žena i dítě. Starší syn to podle testů neměl, ale myslím si, že ano. Měl teplotu a byl unavený.

Jaký jste měli průběh?
Lehký, jen únava, teplota 37,4, je to jako svalová horečka. Kašel jsem neměl.

Podle epidemiologa Romana Chlíbka z Fakulty vojenského zdravotnictví Hradec Králové by si lidé měli uvědomit, že pro nemocné je situace ještě daleko horší než pro okolí. „Jsou sami ve velkém stresu a okolí by jim naopak mělo spíš pomoct, než je takto zraňovat a ubližovat jim,“ vysvětluje Chlíbek.

Říkal jste, že jste musel nahlásit lidi, se kterými jste byl v kontaktu. Kolik jich bylo?
Tak desítka. Rozjela se šílená panika, někdo mi nadával, že jsem ho nahlásil, někdo, že jsem ho nenahlásil a že chce taky na testy. Marně jsem se jim snažil vysvětlit, že jsem měl podle instrukcí z hygieny nahlásit jen kontakty, se kterými jsem byl déle než patnáct minut za posledních 14 dní. Už jak u mě zastavila sanitka, tak si to sousedé fotili, žena četla na facebooku, že tam nějaká sousedka psala: „No, už je to i u nás.“

Čekání na pohřební službu

Jak se člověk cítí, když se dozví, že má koranavirus?
Byl jsem úplně klidný, věděl jsem, že to nejhorší už máme za sebou. Spíš mám nervy teď.

Proč?
Zemřel nám děda. Dostal infarkt. Rozhodli jsme se, že si ho tu necháme, že ho nenecháme umřít v nemocnici. On hlavně chtěl umřít doma… Umíral čtyři dny. Problém byl ale sehnat pohřební službu. Volal jsem dvěma, které si mě přehazovaly, nebylo to vůbec důstojné. Nejdřív měli přijet do pár minut, pak slíbili, že do hodiny, a nakonec přijeli až za šest hodin! A to jsem jim pořád volal, měl jsem desítky telefonů, pořád slibovali, že jedou, my jen čekali.

Jak to zvládala rodina?
S dědou jsem sám dole a nahoře v baráku byla moje manželka s dětmi a čekali, až si pro nebožtíka někdo přijede. S jeho smrtí jsme byli za ty čtyři dny smíření…

Kdy nakonec pohřební služba přijela?
Volal jsem jim před šestou. Kolem půl dvanácté jsem jim ale volal asi potřicáté. Nevím, jestli to byla zase nějaká infolinka nebo někdo z krizového štábu. Oznámil jsem jim, že už mám dost slibů, výmluv a lží, jestli už někdo jede, nebo beru lopatu a pochovám dědu doma na zahradě. Přijeli do dvaceti minut, po šesti hodinách, o půlnoci z úterý na středu.

Jak to probíhalo, když přijeli?
Přijeli dva muži a na očích jsem jim viděl strach, ale z nebožtíka to nebylo. Neměli na sobě vůbec žádné speciální oblečení jako lékař, který ohledával dědu v šest. Řekl bych, že byli v normálním oblečení, jen asi měli roušku navíc. Jejich přístup byl dobrý. Požádal jsem je o co největší klid, ať se nevzbudí děti, a tak to proběhlo. Až bude po všem, tak jsem jim slíbil, že jim osobně poděkuji, a pokud budou souhlasit, předám nějaký dar.

Problém s větráním

Zažíváte těžké chvíle. Jaká je reakce okolí, pomáhají vám?
Teď už je to lepší, ale zpočátku to bylo jiné. Tedy jak od koho, někdo mě chtěl podpořit. Co mě ale překvapilo, že někteří, i nejbližší přátelé, byli velice odtažití. Když mi nařídili karanténu, tak jsme je hned obvolávali, to jsem nebyl ještě ani pozitivní, říkali jsme jim to preventivně. Kdyby měli třeba teplotu nebo tak, aby si dávali pozor. Ale strhla se úplná panika a lavina, že jsem to sem dotáhl z Rakouska. (Starosta obce řekl, že o atmosféře ve vesnici ví, ale žádné oficiální a konkrétní informace nemá – pozn. red.)

Co se stalo?
Rozneslo se to po vesnici. A někteří lidé z vesnice cítí vůči nám šílenou nenávist. Strhla se panika. Teď zpětně to vidím jako chybu, že jsem všechny obvolal. Přišly i zprávy, proč větráme, že všechny nakazíme. Mezi sousedy se začalo šířit, že bychom se měli odstěhovat a tak. (Podle epidemiologa Romana Chlíbka z Fakulty vojenského zdravotnictví Hradec Králové větrání nikomu neubližuje. Je minimální hrozba, že by se nemoc takto přenášela – pozn. red.)

Reklama

Jak se s tím člověk vyrovnává?
Nejsem prašivý, to bych chtěl všem říct. Řešil jsem to tak, že jsem se odstřihl od sociálních sítí, moc neberu telefony. Necítím vinu za to, že jsem se nakazil. Ne každý to ale chápe. Lidi celou dobu sledují televizi a vlastně do jisté míry teď už chápu, že je to ovlivňuje. (Podle psychologa Štěpána Vymětala Tomáš K. postupuje naprosto správně a zasloužil by za svoje postupy ocenit – pozn. red.)

Kulka do hlavy

Vyhrožoval vám někdo?
Já nic už na facebooku nečtu. Napsal jsem tam jen jednou, když nám lidé nadávali, že větráme. Ale kamarád mně poslal, co se na facebooku píše. Lidi tam třeba psali, že všichni z toho auta, co jsme jeli do Rakouska, že bychom měli dostat kulku do hlavy. To mně přijde úplně šílený. (Komentář o kulce napsal na facebook Karel E. A několikrát se k němu během debaty vracel, později přidal i obrázek snipera. Když ho Radiožurnál konfrontoval, za svým příspěvkem si stál. Redakci řekl, že komentář vyjadřuje pouze jeho názor a nikomu ho nevnucuje – pozn. red.)

Řešil jste to nějak?
Policii volat nebudu. Snažím se s každým dohodnout, a když to nejde, tak ho ignoruji. Pokud by někdo začal nějak škodit dětem nebo ženě, tak bych už zavolal policii.

Jak zvládáte za této situace karanténu?
První dva dny jsme byli v pyžamu a povalovali se, to když nám nebylo úplně dobře. Pak vymýšlím hry – mám dvě malé děti – hrajeme si na indiány, házíme balónky do kýble a tak. Nebo máme režim, že si každý půl hodiny čte. V karanténě jsme už přes 14 dní, každý den máme naplánované, co uděláme. Ponorku nemáme, jsme zvyklí trávit čas spolu. Se ženou se nikdy nehádáme. Máme karavan, jsme hodně spolu. Na dětech vidím, že se začínají nudit, že by potřebovaly kamarády.

Sledujete zpravodajství, jak se situace kolem koronaviru vyvíjí?
Zpravodajskou televizi nesleduju vůbec. Se ženou máme nervy, už jen když syn přepíná televizi a nechá tam chvilku zpravodajství. Dřív jsme se dívali, teď už vůbec.

Jak to řešíte s jídlem, když nemůžete do obchodu?
Někdo ze známých mi právě teď donesl pizzu, protože věděl, co se stalo s dědou. Už se to malinko vrací do normálu. Problém byl ze začátku, když se tohle stalo, tak jsme neměli tolik potravin. Potřebovali jsme velký nákup. Oslovil jsem známé, primárně ty, co nemají rodinu. Někteří to odmítli nebo mi napsali, že nebudou vylézat z domu. Ale mám hodně kamarádů, takže jeden ze sousedů mi úplně v pohodě nakupuje.

 

 

Reklama
Mintos investice
Scroll to Top